Je ráno 6. srpna 2001. Na 3. nástupišti pražského Wilsonova nádraží se tísní devítka statečných v napjatém očekávání věcí příštích. Nikdo nemluví, každý si ještě jednou v duchu překontroluje seznam věcí, jež si vzal s sebou, a pak již nastoupí do rychlíku. Cíl cesty: město Mukačevo na Zakarpatské Ukrajině…
Jeden z prvních dojmů, který vás po příjezdu na Zakarpatskou Ukrajinu překvapí, je ten, že se tady čas zastavil někdy v 70. letech. Tak například silnice. Kromě správního střediska oblasti, města Užhorod, tu prakticky nenarazíte na "vymoženosti" jako je asfalt či dopravní značení. Vlastně můžete být rádi, že cestu neodnesla voda, což se také někdy stává. Ostatně lepší situaci nečekejte ani ve vozovém parku, který silnice využívá. Devadesát procent vozidel jsou prastaré žigulíky, bývalé vojenské náklaďáky a autobusy, které byste čekali spíše v muzeu. Hromadná doprava je kapitolou sama pro sebe, pokud se rozhodnete využít služeb zdejších "létajících" autobusů ("létající" protože jezdí do míst, kam by se v Čechách neodvážil ani traktor a k bezpečné jízdě nevyžadují zrovna kompletní silnici), připravte se na některé místní zvláštnosti:
Zastáváte-li názor, že autobusy značky Ikarus patří leda do šrotu, vězte, že zde jsou nasazovány pouze na luxusní dálkové spoje. Pro místní dopravu jsou vyhrazeny ruské autobusy neznámého data výroby. K jejich cti je třeba uvést, že nemívají zpoždění delší než půl hodiny, což při jejich stavu a trasách, po kterých se pohybují, je jistě obdivuhodný výkon. Rozhodně doporučuji využít k přesunům po Zakarpatské Ukrajině autobusy místo vlaků. Za prvé - železniční síť není nikterak rozvětvená a situace se ještě zhoršila po katastrofálních záplavách v roce 1998 (poškozené nebo zničené tratě nikdo neopravil; jednoduše chybí peníze). Za druhé - pro použití autobusů hovoří fakt, že jezdí VÝRAZNĚ častěji a spolehlivěji.
Když jsme se dostali k měření času, dovolím si upozornit na jednu místní zajímavost. Od připojení Podkarpatské Rusi k SSSR zde platí dva časy. Jeden centrální kyjevský a druhý středoevropský, zavedený za dob Československa. Liší se o hodinu, takže je někdy složité zjistit, kdy ten který autobus odjíždí apod.
Dalším prvkem, který může našince překvapit, je absolutní vláda amerického dolaru coby univerzálního platidla, a to i při existenci oficiální hřivny. Vysvětlení je prosté. Jednou věcí je vlastnit určitou částku v dolarech, jejichž hodnota se v podstatě nemění a druhou věcí je vlastnit nějakou částku v hřivnách, jejichž hodnota se mění snad i s počasím. Tento neoficiální dvouměnový systém přináší další úskalí pro zahraniční návštěvníky. Tímto úskalím jsou "pochodující směnárničky" neboli veksláci. Asi nejhorší situace v tomto ohledu panuje v Užhorodě, kde je potkáte doslova na každém rohu a někteří z nich jsou i značně neodbytní. Obecně platí, že je výhodnější vyměnit si peníze v "kamenných" směnárnách nebo u obchodníků v malých městech.
Ukrajinská města a městské obyvatelstvo se nacházejí, jak už jsem řekl, někde v 70. letech, ale na venkově, tam je situace podstatně horší. Dalo by se říci na úrovni let dvacátých. Většina obyvatel pracuje na polích, pase ovce nebo těží dřevo. Pokud zde na nějakou továrnu narazíte, většinou již dávno nepracuje. Zkrátka nejsou peníze. Na nic. Podle mého názoru od roku 1991 nebyl na Zakarpatské Ukrajině realizován jediný větší projekt. Všechno je tu takové, jak to zanechali Rusové, popřípadě Češi.
Na téma finanční situace obyvatel si dovolím ještě jednu poznámku:
Určitě nejhorší věc, jakou můžete na Zakarpatské Ukrajině udělat, je chovat se jako movitý zahraniční turista. Zdejší lidé jsou sice přátelští; poradí, pomohou, ale jsou také velmi chudí (zvláště na vesnicích), a tak může být balíček dolarových bankovek příliš velkým lákadlem.
Tímto článkem rozhodně nechci odradit případné zájemce o návštěvu Zakarpatské Ukrajiny, jen se snažím upozornit na tamější hlavní problémy a sdělit vám, co můžrte od této části bývalého Československa očekávat. Zakarpatská Ukrajina rozhodně má co nabídnout. Od překrásné přírody, přes nevšední zážitky v místních dopravních prostředcích, až po zdejší trochu svérázné, ale dobrosrdečné obyvatelstvo. Za zmínku stojí, že snad neexistuje rodina, jejíž příslušník nebyl v Čechách. Zato počet českých turistů v tomto zajímavém (a blízkém) regionu není příliš velký.
Není to škoda?
Je ráno 17. srpna 2001. Na pražské Wilsonovo nádraží přijíždí mezinárodní rychlík ze směru Poprad - Tatry. Z něho vystupuje devět cestovatelů. Jsou unavení a špinaví, ale šťastní. Jejich zatím nejodvážnější akce se vydařila nad očekávání. Za deset dní přešli čtyři poloniny (horské hřbety) a nachodili přes 150 km. Ještě větší část Zakarpatské Ukrajiny viděli z oken autobusu či vlaku a získali mnoho nových zážitků. Takže nyní již pouze zbývá vymyslet cíl pro příští rok…
