Cesta na letošní tee-pee je živoucím důkazem toho, že stále je co zlepšovat. Po loňské exhibici lyžování bez sněhu jsme se letos rozhodli pro obojživelné saně s přídavnými kolečky. Z Prahy nás nevyjíždí mnoho, celkem čtyři: Wapiti, Jagger, Mravenec a Lachtan. Franta, jeden z dřevorubců chystajících v listopadu tee-peeové tyče, zůstává chudák s naštípnutým palcem v Praze.
Cesta se saněmi probíhá zpočátku přesně podle našich představ. Po uježděném sněhu na silnici jedou skoro samy. Pak přijde prudká zatáčka do svahu, na lesní cestu s metrem sypkého sněhu. A tím okamžikem končí bezstarostné putování a začíná koňská dřina.
Tři kroky, výdech, prošlápnout stopu, držet balanc. Nejhorší úsek je potřeba prošlápnout bez batohu, vrátit se, projet se saněmi, vrátit se pro batoh, a tak dále. Nahoru doráží sněžní muži bez dechu. Chalupa opuštěná a zavátá, ve stodole obědváme. Kdo nikdy netahal 8-mi metrové klády přes pláň s metrovou závějí, nepochopí o čem píšu. Kdo nikdy nekopal malou, křivou lopatou v oné závěji jámu o průměru šest metrů, nemá ponětí.
Místo pro stan jsme vybrali krásně rovné, radost pohledět. Když se pak Mravenec prokopal až na zem, nevěřil svým očím. Právě uprostřed jámy se objevil asi 40-ti centimetrový schod. Posunovat kvůli tomu celou stavbu se zdálo nemožné. Zkrátka bude tee-pee letos nakřivo. Tak rozhodla rychlá porada, a příští dny ji měly usvědčit z omylu. Když konečně stan hrdě stál, kolkolem byla černá tma. Každý toužil sundat zledovatělé boty a kalhoty, ale přezky na kanadách zamrzly, takže bylo třeba čekat a trpělivě rozehřívat. Poprvé v životě jsem viděl kalhoty, které samy stojí. A další den ráno stály pořád a já jsem si je musel obléct. Tak jsem vzal sekeru a roztloukal na nich led.
Vyspravili jsme spony vchodu, srovnali chlopňovky a vydali se na menší výpravu do okolí spojenou s nákupem. Odpoledne měl dorazit Medvěd s Hankou.
Večer začíná velmi libě. Oheň hřeje a moc nekouří, kapr chutná, dárky se rozdávají, postupně odkládáme vrstvy oděvů. A vítr kolem stanu fouká stále víc. Zrovna uprostřed kreslící štědrovečerní hry se do plachty opře poryv nečekané síly z té strany, kde stál onen nešťastný schod a my jen viděli jak útulná plachta nad našimi hlavami mizí, převaluje se i s celou dřevěnou kostrou přes naše hlavy a lehá do závěje. TAKŽE ZNOVU...
Obléct, nebo alespoň zabalit do deky, baterky rožnout (je deset večer), oheň uhasit, posbírat co nejvíc věcí a začít stavět. Za dvě hodiny stan znovu jakž takž stojí. Dávám si předsevzetí, že od té doby budu týpko vždy pečlivě kotvit. Usínáme umoření, ale vcelku v suchu.
Na velkou výpravu to tedy příštího dne již moc nevypadá. Ráno se ze spacáku nikomu nechce. Když konečně většina osazenstva procitne, šmrdolíme se kolem stanu, pořádáme babu na běžkách a stavíme skokánek. Nejšílenější skoky jako obvykle předvádí Medvěd a Jaguár. Lachtanův nápad s dominem už jen ideálně zapadá do obecné nálady. Posezení v tee-pee po setmění je prvním (a jediným) večerem bez nečekaných zážitků.
Poslední den hlavně bouráme, balíme a vyrážíme na obtížnou cestu zpět. Prošlapaná cesta již dávno zapadala novým sněhem. A tak když po několikaterém překocení plně naložených saní dorazíme na pevnou silnici, má člověk teprve pocit, že je zpět ve střední Evropě na počátku 21. století.
