e dnech 27.-29. října 2001 se ve skautské základně "Měsíční údolí" nedaleko Vlašimi konala Bitva o Cintru 2001, již tradičně pořádaná oddílem Glaurung. Protože jsem se jí (i když nutno přiznat - jako úplný začátečník) také zúčastnila, ráda bych vám (kteří jste tam nebyli) tuto akci také přiblížila.
Sraz byl v sobotu dopoledne a hned po příjezdu si museli všichni účastníci nechat zkontrolovat bezpečnost svých zbraní. Organizátoři byli dost nesmlouvaví…
Když si pak všichni postavili na louce své stany, nastal ten pravý čas na Arénu. V ní proti sobě válčili skupinky maximálně 5 lidí a vítězové jednotlivých klání pak postupovali do dalších kol. Jako nejlepší z nejlepších se nakonec ukázal Dream Team ve složení Jagger, Medvěd-Houska, Šípek, Tygr a Boule.
Aréna má sloužit hlavně k okouknutí soupeřů a k navnadění do zítřejších bojů. Vzhledem k tomu, že údery mečů snad nikdy neutichají a dokonce i když se setmí je stále možno vidět dvojice stínů, které se cvičí ve svém umění, považuji tuto motivaci za takřka zbytečnou. Zítřek bude náročný a tak si jdu raději brzy lehnout.
Neděle ráno. Konečně.
Všichni přítomní se hned po probuzení oblékli do svých kostýmů, a tak je iluze středověku konečně téměř dokonalá. Po úvodní scénce, která nás má uvést "do obrazu" , přidělí organizátoři každé barevně odlišené armádě jednu pevnost a bitva konečně začíná.
Celý den běháme po lese, unikáme nepřátelům nebo na ně naopak chystáme úderné útoky. Hlavně se ale snažíme ztratit co nejméně životů a glejtů, právě jejich počet totiž nakonec rozhodne o celkovém vítězi.
Volné chvilky trávíme v našich městech, kde sbíráme nové síly (a životy) a kde nám alespoň igelitky s jídlem připomínají, že civilizace není tak daleko, jak se nám nyní zdá.
Asi v 16 hodin se spustil docela silný déšť a tak jsme brzy promoklí až na kost. Bojová morálka pomalu upadá a já osobně se ze všeho nejvíc těším do vyhřátého spacáku…
Pozdě do noci se pak v našem stanu hraje na kytary a tak, když se konečně dostávám do horizontální polohy, okamžitě usínám. Pokud můžu mluvit za své spolunocležníky, musím říct, že vojenská plachta sice nepromokne, ale taky moc nezahřeje - několikrát za noc se budím zimou a modlím se ať už je ráno.
Pondělní dopoledne se odvíjí v podobném duchu, jak předešlý den, jen stavy na obou stranách poněkud poklesly - některé stany nevydržely nápor vody a tak byli jejich obyvatelé nuceni předčasně odcestovat.
Na 14. hodinu byla naplánována závěrečná řadovka, ve které (stejně jako v celkovém výsledku) zvítězil Nilfgaard.
Pak už nezbývá než se sbalit a pak ještě asi hodinový pochod na vlašimské nádraží. Když tam, od hlavy až k patě obalení bahnem, dorazíme, nevěřím svým očím: někteří šílenci (Jagger a Šípek, že???) šermují dokonce i teď!!! Já a ani většina ostatních už nejsme schopni pohybu a tak je jen nedůvěřivě pozorujeme.
Teprve ve vlaku z Benešova do Říčan se dostávám do normálu. Lidé z celé republiky se rozjeli do všech světových stran a v našem vagónu zbyli jen kamarádi ze třídy. Sedíme rozvaleni každý na dvou sedadlech, (průvodčí s tím sice má nějaké problémy ale má smůlu) a připadáme si jako králové.
"Půjdeš pozítří do školy?"
"Seš blázen? Nemůžu se hejbnout."
"A co úkoly, jsou nějaký?"
"Nemám tušení a teď je mi to úplně fuk. Budu tak dva dny spát a pak se uvidí..."
Autor tohohle výroku mi mluví z duše. Připadám si úplně vyčerpaná a zároveň neuvěřitelně silná - nejde tady o to, kdo vyhrál a kdo byl poražen. Teď jsme na tom všichni stejně.
Vypadnout na 3 dny z každodenního kolotoče a nádherně si tak psychicky odpočinout je to, co dnešní člověk potřebuje asi nejvíc. Asi i proto nás "bláznů s dřevěnými meči" stále přibývá.
Já osobně se už například nemůžu dočkat květnové "BITVY PĚTI ARMÁD".