Líbeznicích na autobusovce jsme se sešli, kupodivu všichni. Zklamalo mě, že v kostýmu nás přišlo tak málo, ale co dělat? Cestu na Hlavák nemusím popisovat, na nádraží nám zbylo spoustu času a tak jsme takticky obsadili místa nad pokladnami a vyhlíželi přicházející bojovníky. Při té příležitosti jsme měli zatím první i když jen slovní potyčku se skřety.
Na nástupiště jsme se přesunuli jako první, díky tomu jsme i seděli sami v kupé což se všem lidem, skřetům a jiným národnostem nepodařilo. Vlak se asi po půl hodině rozjel a hned za pěkně nepříjemného skřípaní zastavil. Kvůli skupince lidiček kteří začali nastupovat za jízdy.
Ale nakonec jsme přece jen odjeli... Vlak se ubíral směrem Neratovice, Mladá Boleslav a Česká Lípa. V Mladé Boleslavi k nám připojili vagóny s dalšími účastníky bitvy... včetně našich drahoušků z Brna. Výstup z vlaku,stejně jak loni trval pěkně dlouho. Hlavní voj, o přibližném počtu mooooc lidí, se odebral ku tábořišti, my se trochu zakecali. A tudíž následně šli sami.
Chvilku po odtroubení odchodu jsem si uvědomila, že v naší trojici jsem jediná kdo zná cestu :-)
Když jsme dorazili probíhalo již všechno v plném proudu. Proto jsme se ihned zapojili do malinkého hloučku trpajzlíku... byla poptávka po našem králíkovi, který ale dorazil s malinkým zpožděním. Dorazila i skupina s mým broučkem.
Hromadně jsme začali stavět stany. Přičemž za mnou přiběhly holky z oddílu, že se Kňuk-Niky řízla. S Illou jsme se to pokoušely ošetřit, ale bohužel krev ne a ne přestat téct. Proto jsem vyrazila pro pomoc k "orgoušům". Po konzultaci bylo rozhodnuto, že se pojede šít.
No a tak jsme za doprovodu nalezli auto s Medvědem a človíčkem na jehož jméno si nemohu vzpomenout... JAK SE JMENUJES?! A vyrazili do Doks, kde jsme podle šipek nalezli místo kde mělo stát zdravotní středisko... mělo! A tak jsme jeli do České Lípy. Do nemocnice vjeli vjezdem pro sanitky, hodný pán strážný nám řekl kde je chirurgická pohotovost. Byl tam právě policista se žlučníkovým záchvatem :-)
Když jsem viděla ten hnusnej výtah (mám trošku klaustrofobii :-), zůstala jsem před nemocnicí a radši kecala z Medvídkem... Doufám, že se mě už nebojíš?! Kňuk vyvázla s dvěma stehy a šokem, že má mít ruku v klidu.
Asi takhle, po hrůzostrašné cestě zpátky, kdy jsme si cestou prohlídli českolipské sídliště, světla kamionu a tak dále... jsme dorazili na tábořiště, kolem 23:45.
Snědli mi večeři!!!!!!
áno, jsem se vysoukala ze spacáku, našla v bordelu šaty a začala kuchtit snídani. Načež jsem se proměnila v maskérku. Moooc namalovaných obličejů, Pištovi na záda Orla - dopadl jako ubohý opelichaný havran a tak dále :-).
Slavnostní nástup. Nejsložitější bylo asi se uspořádat a utišit. Bohužel to druhé se moc nepodařilo. Tak se stalo, že v obrovském kruhu stanuly národy, které se rozhodly střetnout se pro lesk zlata a drahé kameny z dračího pokladu. Tu stojí Elfové v bílém, trpaslíci v zeleno-černém. Modře odění lidé. Proti nim s křivými tvářemi skřeti a vrrci...; trocha příběhu - v útržkách vět co se k nám donesly, představení obchodnice, Glumíka, Pavouků, družiny s Thorinem... Následoval odchod na bojiště.
Super! Pevnosti na stejných místech jako loni!!! Dorazili jsme do trpasličího městečka Angren Barad. Je vážně úžasně umístěná.
Po tom co Afri a ostatní vojevůdci řekli několik vskutku povzbudivých slov, začali odcházet první skupiny bojovníku rozdávat rány sekyrami. Já vyrazila s jednou pozdější jednotkou někam k Gundabalu, kde jsem si párkrát vystřelila z luku načež byla ubita-nemilosrdně silně-nato že jsem se nemohla bránit; skupinou skřetů kteří nás obešli ze zadu. Vrátila jsem se zpátky domů, do Angren Barad, kde jsem se oživila a následně vyšla se svým kanónem - Canonem okouknout lesy mezi Temným Hvozdem a Mlžnými horami. Při čemž jsem narazila na svojí kresbu draka a nacvakala pár fotek do foťáčku.
Vrátila jsem se nazpět do města. Přišli zprávy o tom, že máme nějaké problémky s daněmi v jedné vesnici. Myslím, že to byl Sněhurkov, leč jistá si tím nejsem. Šli jsme se podívat co se děje. Před vesnicí stálo několik trpaslíků a elfů (celkem jich bylo asi 6) a hádali se s Thorinovci, kteří se nechtěli vzdát peněz z této vesničky. Pokusila jsem se to nějakým diplomatickým způsobem dohodnout, načež skupina vyšla z brány, okolní drzé trpaslíky rozehnala a mě ZAJALA.
Tak jsem se stala zajatkyní Bilba Pytlíka a Thorinovců, byla jsem odvedena do Osamělé hory... alespoň tam měli vodu. Když se rozhodovali drazí to trpaslíci co semnou udělají dostávala jsem ne malé záchvaty smíchu, které jsem nemohla dát najevo...:-) že Bilbo. Došlo, kvůli penězům, které vlastně ukradli svým rodným bratřím, ke sporům mezi Thorinem a Dainem. Náš král odešel ne málo naštvaný a mě tam pochopitelně v zajetí nechal.
Skřeti a Vrrci útočili na Angren Barad. Thorinovci šli pomoct tak já musela jít také, bohužel nakonec jsme se museli stáhnout. Chvíli na to jsem byla propuštěna a přes Esgaroth jsem se vracela ještě s jednou dívčinou domů. Naštěstí to byla ještě naše.
Při další cestě do lesů jsem já a Tatík byla paralyzována pavouky a měla za úkol zabít Ričiho, tedy trpasličího mága a ještě jednoho bojovníka... ani trochu se nám nechtělo zabíjet si kouzelníka a hlavně jsme k tomu neměli šanci. Běželi jsme za ním až do pevnosti odkud se on pak teleportoval, druhý člověk na kterého jsme byli vysláni zůstal ve věži a proto jsme jen zmateně pobíhali kolem Angren Barad. Naštěstí se nade mnou Kosťa smiloval, vyšel z věže a podřezal mě.
Přešla nějaká doba bojů a já spolu s některými mrtvolkami zůstala ve věži do které vtrhli vrrci, tuším že to byla skupina od Melibriona, včetně JanFroga a Laddobara. Obsadili naši věž vydrancovali ji a odešli s naši vlajkou tuším.
No a tak jsme neměli věž. V tu chvíli se ty smradlavý obludy zmocnili ostatních našich vlajek...
Chvíli na to jakýsi expert zahoukal na sirénu co signalizovala konec bojů. Ač půl hodiny před koncem jsme se vydali do tábořiště, protože tam BYLA VODA! Díky bohu naši aktivní, v boji setrvávající kolegové dobyli trpasličí věž nazpátek. Vivat vám.?/p:
V táboře jsme mocně pili všechno co teklo, takže hlavně tu vodu co zbyla. Většinou jsem začali vařit hamů-papů. A papů a papů. Začalo poprchávat a chviličku na to i pršet. S Ilonkou a Ričim jsme se přidali k Tatíkovi a sesedli jsme se ve velkém stanu kde bylo pěkně nacpáno. Popíjel se tu se vším všudy "Krvasaj", ačkoliv jsem nechtěla tak jsem taky ochutnala, protože někdo rozkecal, že mam narozeniny.
Když přestalo krápat šli jsme k aréně kde jsme shlédli pár soubojů a vyrazili do hospody v Doksech. Došlapali jsme tam za rozhovorů týkajících se především bitvy a jiných akcí. Do hospůdky jsme dorazili a připojili se k ostatním. Začalo se zpívat, zpívat a pít i když v některých případech jen Coca-colu. Proběhla tam i svatba Parchantěte :-), chvilku po ní jsme se vrátili do tábořiště.
Tedy vydali jsme se na cestu. Kolem půlnoci jsme dorazili k historickému stanu kde jsme potkali Lachtana a přesunuli se k vyhaslému ohništi, kde jsme si rozdělali malinký ohýnek a opekli masíčko. V sestavě Riči, Lachtan, Illa, Afri, Ladza a po nějaké době Parchantě a Beleg, pokud tam byl někdo kdo skryl své jméno ve tmě a já ho nezmínila je mi to líto. Beleg s Afrim si zaplivali oheň, nevím jestli měli petrolej nebo lampák. Chvilku se sedělo a kecalo nebo mlčelo únavou.
Noc byla příjemná a teplejší než ta předchozí.
edlní ráno bylo v pohodě, když jsme se vyhrabali ze stanu, přesunuli jsme se k ohništi (ten oheň nehořel), okolo něhož bylo ležení. Tak nějak se tam kecalo, s Kviky, Kosťou, mým druhým "synáčkem" a s dalšími. Následně proběhlo maskování a odchod na bojiště.
Většina dobrých národů se přesunula do našeho města. Okamžitě se srotilo vojsko lidí, trpaslíku a elfíků, vyrazilo kolem Erynkarasu k nepřátelskému městu. V Erynkarasu jsme vyzvedli quest tedy odvést Elfí princeznu do vesnice Hezkoksichty, kde měla provést obětování. Jako dcera Elfího krále, tedy Belega musela jít s námi. Beleg se o ní ovšem moc dlouho starat nechtěl. Ona pořád ječela a byla strašně rozmazlená... a tak naše krásná elfí princezna zůstala na krku mně a Medvědovi-žoldákovi. Měli jsme ji bránit což v davu vojska nebyl problém. Po chvíli mi došlo, že to jak ji každý okřikuje ji moc neutiší a tak jsem začala ječet sní a podporovat její šílenství, šílenstvím svým. Což se ji určitě líbilo, protože i přesto, že jsem byla trpaslicí, mě nechala se o ní starat.
Mezitím probíhalo asi největší obléháni za celou bitvu, bohužel jsem se ho neúčastnila... Konečně se Beleg utrhl a vyrazili jsme spolu s dalšími lidmi (elfi a trpaslíky) k vesnici Hezkoksichty. Abych donutila princeznu běžet musela jsem si s ní dát závody, přičemž se princezna natáhla jak široká tak dlouhá.
Ve vesnici vytvořili dva lidé oltář z těl, my jsme vyzvedli princeznu na ně a zbytek lidí začal zpívat, hádejte co: "Přijdou doby jednou,kdy Elfíkové zhebnou..." princezna provedla obřad a my jsme se vrátili do té velké vřavy. Načež jsem zemřela. A byla odnesena do naší pevnosti, doufám že tě Tatíku nebolí za krkem :-)
Zjistili jsme, že věž není naše. Nějakou dobu po té přišel mág Riči a Beleg - jeho veličenstvo ušatých a přinesli oživovací standartu. Kterou skvostně ukradli ze smradlavé pevnosti někde v lesích. Jestli se nepletu tak to bylo provedeno pomocí teleportu.
Když jsem se vracela z jedné z potyček s posledním životem, byla jsem opět zajata a donucena "uklízet Osamělou horu", poté jsem byla prodána jako "kuchařka".
Při jednom výpadu několika málo lidí, kteří šli honit Gluma, jsem si konečně užila... měla jsem půjčený obouručák. Glumíška nakonec, a to po dlouhém ukecávání, přemluvil Riči, předtím se o to samé pokoušel Kosťa, ale nevím, myslím že neuspěl. Tedy získali jsme potřebný svitek, ale byl tu malý problém, když se všichni nahnali k Osamělé hoře a doufali, že bude Šmak vyhnán z hory, zjistilo se že je zašifrovaný. A tak několik lidí začalo luštit. V tu chvíli přiběhl někdo od Elfů, že se jim tam ten klíč k šifře válí na zemi. Bylo tedy rozluštěno.
Ale u toho jsem zase nebyla, protože když jsem šla sehnat něco vody pro můj krk a byla opět zajmuta, hádejte kým :-). Ach, ta Osamělá hora je uvnitř tak pěkná.
Začal hon na draka. Hodně lučištníků při tom padlo, hodně lidí co bránili příchodu skřetů taky. Ale jestli se ke mně doneslo vše, tak poslední ránu si snad měl dát Dain, nehledě na trpasličího kouzelníka který draka...
Vrátila jsem se do pevnosti a pomohla s organizací úklidu. Někdo mě polil zbylou vodou z barelu.
Poslední cesta z bojiště, když jsem se ohlédla, ten les opravdu vypadal, že po něm pobíhali stovky ohavných skřetích nohou, stromy polámané od mužů běžících do boje (nebo z boje), slehlá tráva od plížících se vrrků a vyšlapané cestičky trpaslíků...
Na louce se začalo schylovat k závěrečné bitvě. Vypadala strašidelně a taky strašidelná byla. A bohužel, dopadla špatně. Ale někdo ten meč musel vyhrát, abychom si ho mohli příště odvést my TRPASLÍCI!
Zase jednou skvělá akce skončila.
- Pár postřehů:
- Souhlasím, jak zde už jednou bylo psáno že ten dotyčný s tím železným šípem neměl mířit na holku z mého oddílu, protože kdybych ho nachytala...
- Jinak to byla moc fajn akce, jen mně lezli na nervy pavoučí kusadla což ovšem neznamená, že nebyli zpestřením.
- Omlouvám se za nesrovnalosti. Ale prostě tam jsou a budou, neb už je to napsáno.
- A jinak děkuji všem co jste tam byli a udělali z té bitvy to co z ní bylo!
S láskou Vaše Roštěnka, taková ta trpaslice v hnědých šatech :-)