esty Valar jsou nevyzpytatelné, a proto se není co divit, že nás letos zavedly na další ročník Bitvy Pěti Armád.
Přípravy byly dlouhé, neboť bylo nutné vylepšit kostým pro podvod… pardon, obchodnici a také vyřešit hábit pro Gluma ( zvláště pak ho přemluvit, aby běhal jen v bederní roušce ). A aby toho nebylo málo, obchodnici stihlo strašlivé neštěstí, když pár dní před odjezdem téměř ztratila hlas, takže se někomu mohlo zdát, že celou bitvu promutovala. Nakonec se nám ale přece jen v pátek 30. května podařilo ještě s částí pavoučí armády a lidským kouzelníkem opustit matičku Plzeň a vyrazit vstříc do náruče Středozemě.
Cestou jsme se velice dobře bavili bitím do bubínků a sborovým vytím. Ve velice dobré náladě jsme dorazili do Prahy, kde jsme nabrali část elfí, trpaslíčí a lidské armády. Obchodnice projevila velice dobrý talent, když se jí podařilo za své peníze koupit pro všechny jednu jízdenku a posléze z těch lidí dostat své jmění zpět, což bylo v případě některých velký problém. Jediná věc, která nám trochu kazila jízdu, byl vlak, který se ukázal být osobákem. Proto jsme jeli tak dlouho, jak jsme jeli. Zhruba 2 a půl hodiny.
Nálada se nám zvedla ve chvíli, kdy jsme celí rozlámaní dostali na čerstvý vzduch a vykročili směr tábořiště. Brali jsme to velice různorodými oklikami ( pole, bažina, dětský tábor atd. ). Zlostné funění se změnilo v radostné výkřiky, když jsme uviděli známou červenou špičku organizátorského "gotičáku". Naše cesta byla u konce!
První, kdo nás přivítal, nebyli organizátoři, ale bodavý hmyz, který od loňska přišel na sto a jeden nový způsob, jak se nám dostat pod oblečení. Stihli jsme jen tak tak postavit naší Přenosnou Jeskyni ( stan pro osm lidí ), když dorazil hlavní voj bojovníků. Jagger nás ze svého výsostného místa na vrcholku barelu s vodou seznámil s pravidly stanování na tábořišti a pak se všichni vrhli do kontroly zbraní. Všichni až na nás, protože Glumovou zbraní byly jeho hbité pracky a obchodnici zase sloužila její proříznutá tlamka. Zatímco se jiní potili s kontrolou zbraní, my jsme se potýkali s questy na druhý den. Glumešek nevěřícně zíral na kašírovanou kachnišku a fialový kbelík z plastu, který představoval studánku. Obchodnice se vrhla do sběru výživné stravy (kopřiv) pro vrchní pavoučici Madulu. Prvý den bitvy se již chýlil ke konci a tábořištěm se linul nádherný zpěv elfů a strašlivé vytí skřetů. Nebo to bylo naopak???
čkoliv byl v sobotu budíček stanoven na 7.30, někteří bojovníci se začali u ohňů srocovat již dříve. Do půl deváté již stačili být všichni namaskováni, převlečeni a zataveni do zbrojí. Jakmile bylo vše připraveno, mohlo začít velkolepé zahájení. Krátké seznámení s hrou a jejími účastníky bylo provázeno řevem bohužel jen jedné armády. Na hlase by měli příští rok přidat: Elfové, Trpaslíci, Lidé, Vrrci. Skřety musíme pochválit, řvou vskutku impozantně. Po slavnostní přísaze Mocnostem se již armády odebraly pod vedením žoldáků do svých pevností.
Obchodnice si chvíli prověřovala terén, než se odebrala plnit první questy. Přičemž už v tu chvíli ji Thorinova družina nabízela útočiště v Hoře, které ovšem sípajíc odmítla. V té chvíli se zmatený Glum pohyboval někde přibližně dva kilometry mimo herní území, protože mu žoldáci zabavili mapu. Nakonec se mu však přece jenom podařilo nalézt město trpaslíků, kde měl první quest, totiž ten s kašírovanou kachniškou. Měl ji umístit někam vysoko na strom, což ani při jeho výšce nebyl snadný úkol. Díkybohu se ale objevila taktéž zmatená družina Thorinovců, která pro změnu hledala Elronda. Trpaslíci udělali ochotně ze svých mocných ramen stolišku pro Gluma, který díky nim mohl umístit kachnišku tak, aby ji Vrrci nesestřelili, což byl jejich quest.
Hra se začala pomalu rozjíždět. Elfové vezli proviant do pevnosti žoldnéřů, skřeti na ně měli útočit a do toho všeho začali Pavouci se svým výnosným otrokářským byznysem. Lidé zjistili, že nemají dost peněz a rozhodli se půjčit si od obchodnice. Ta ovšem také nebyla dostatečně movitá, a tak byl vyslán rychlonohý Gandalf k žoldnéřům pro rezervní mamon.
Lidé dostali své peníze i úrokovou sazbu a odkvačili porubat se s temnou stranou. Tam si také Glum poprvé pořádně zaškrtil. V této bitvě zabíjel především světlou stranu, a proto vzniklo mezi ním a skřety jakési bratrské pouto. Místní pobočka s.r.o. ( hádejte, kdo to je? ) čile kupčila s pavouky a při té příležitosti vyměnila med pro Medděda za zeleninu pro Madulu. Tím navázala výborné obchodní kontakty, které vydržely po celou bitvu.
Okolo poledního se začaly šířit klepy, že herním polem se toulají vlkodlak a upír, takže se rozjel výnosný trh s informacemi. Během toho ruchu zjistila trpasličí armáda, jak je možné vyhnat Šmaka z hory. Jejich nadšení opadlo ve chvíli, kdy zjistili, že podrobnosti zná Glum. Obchodnice doslova cituje Kosťu: "Kde toho parchanta máme hledat !?"
Nakonec se jim to podařilo. Našli ho bezpečně ukrytého u jeho kámošů skřetů. Lámali ho, přemlouvali, dlouhou dobu marně, ale nakonec se podařilo. Zde je úryvek jednoho z rozhovorů:
Kosťa: "Dostaneš rybišku, Glumešku." ( ukazuje na značně ošuntělého ratlíka )
Glum: ( Přikyvuje a sápe se po ratlíkovi )
Kosťa: ( Trhne ratlíkem zpět a prohlásí ) "Ale ty máš něco co my chceme."
Glum: ( Nechápe )
Kosťa: "Takovou drobnou věcičku. Dostaneš za ní rybišku."
Glum: "Tak jo."
Kosťa: "Taková věcička, svitek to je."
Glum: "Ee."
Takových rozhovorů se událo více, než se Glum uvolil dát Trpošům ten svitek. Nakonec ho předal trpasličímu kouzelníkovi, který zneužil Gluma na další quest. Zabít skřetům kouzelníka. Tím teprve začaly pořádné problémy. Po Glumovi nebažil již jen prstenuchtivý elfí král, ale po zabití onoho čaroděje i jeho původní kamarádi skřeti. Dali mu ultimátum, že pokud zabije kouzelníka trpaslíkům, nechají ho napokoji.
Zatímco Glum řešil problémy životní důležitosti, obchodnice se zakopala do útulné elfí pevnosti, kde spolu s elfím kouzelníkem hodovala na výborném neherním žužu. Načež vyrazila opět do herního pole, kde si ji zvláště Vrrci brali velmi na hůl, viď Melibrione? Ovšem, co prodělala na vrrcích, získala zpět na haforukých pavoucích, takže se vše v dobré obrátilo. Den dále ubíhal v nesnesitelném vedru. Odehrávaly se proto jen menší šarvátky. Většina válečníků již očekávala hladký průběh zbytku dne, leč netušila, že největší bitka má teprve přijít.
Nebyla by to naše milá obchodnice, kdyby se nesnažila zpeněžit vše, co u sebe má. Plných šest hodin jí v torničce hnila jakási podivná hmota, jež měla představovat sádlo ( jediný možný způsob, jak zabít oba Meddědovce ). Když už TO ( sádlo ) bylo skoro tekuté, rozhodla se HO nabídnout skřetům z Gundabalu. TOHO bylo však velice, velice málo a bylo TO velice, velice drahé. Obchodnice požadovala za ten kus mazlavého čehosi plnovous samotného Thorina Pavézy.
Skřetům se z pochopitelných důvodů do tak riskantního podniku nechtělo, ale nakonec se přece jen zvedli a v plné síle vyrazili k Osamělé hoře. Tam se střetli s neméně početnou bílou armádou, ale jelikož byli sešikováni daleko lépe a řvali daleko hlasitěji, vyšli z této bitvy vítězně. Kýžený Thorinův bíbr byl tedy jejich a obchodnice jim ho směnila za ono sádlo. Tím si potřeli zbraně a vyrazili vstříc Skalbalu, kde se oba Meddědi skryli a očekávali krvavou bitvu…
Právě v tomto momentě se ale kdosi nezvaný vloupal do pevnosti žoldáků, půjčil si posvátný organizátorský megafon a zahoukal jakoby na konec hry. Nastal chaos. Části armád se trousily do tábořiště, jiní ještě bojovali. Nakonec zbylo tak málo lidí, že bylo nutno hru opravdu ukončit.
Večer v táboře trávil každý po svém, část lidí sledovala arénu a organizátorské zpěvy. Žíznivější část se odebrala do hospod. Protože Glumešek, pár pavouků a jeden trpaslík byli naprosto nelogicky ještě v deset hodin plni energie, vydali se za zpěvu liturgických písní ( Kabát, Krysař, Bídníci…) na noční výlet k hradu Bezděz. Vybaveni jednou svítilnou, čelními baterkami, lahvemi Svatovavřineckého a několika skívami trpasličího chlebu ( správně tvrdý, jako od našich šedobradých maminek ) dorazili na Bezděz okolo půlnoci. V půl jedné zjistili, že je den dětí, vzájemně si pogratulovali a vydali se za veselého zpěvu zpět. Nespočítali však své síly a příštího dne se za ponurého reptání pohybovali bojištěm jen ztěžka a ospale mžourali.
o dodat k druhému dni? Šarvátky a rvačky se měnily v bitvy, konta narůstala ( především díky plundrování nevinných vesnic ) a pavouci měli více otroků než kdy jindy.
Protože jich měli tolik a měli i tolik peněz, uspořádali arénu. Nebohé otrokyně uvázlé v jejich sítích se musely utkat v písku před Angren Baradem. Naštěstí nedošlo k žádnému zranění a především pánové se dobře bavili.
Stejně dobře se bavil i Medděd, který vyhlásil otevřenou válku obchodnici za to sádlo. Proto byl velice potěšen, když se Bilbovi podařilo ji polapit. Zrádný Pytlík jí nejdříve nutil uklízet bordel po trpasličí párty v Osamělé hoře, načež ji nabídl Glumovi jako rybišku - závojnatku. Glum při pohledu na svou neherní sestru zezelenal a rychle zmizel. Vždyť ji chudák vidí každý den! Kam jinam se mohl zašít, než k elfům. Už delší dobu si dělal laskominy na ladnou šíji elfího krále, tak ho jen tak ze srandy zadávil. Díky tomu utužil narušené vztahy se skřety, ale bylo to jak z bláta do louže, protože teď po něm šli zase elfové. Naivně se domníval, že najde úkryt u Vrrků, ale byl jimi po dlouhém honu zákeřně zabit. Napíchli ho na kopí jako nějakou zvěř, urožnili a snědli. Minutu na to se ozvala siréna závěru.
V táboře pak následovala závěrečná bitva, kde skřeti nakonec potvrdili svou převahu a zvítězili, čímž černá strana vyhrála celkově, protože kromě vítězství v bitvě získala i největší počet nepřátelských standart. Meč Andúril nalezl svého nového majitele. Alespoň prozatím…