inulý ročník mi bohužel utekl a zúčastnili se ho od nás pouze Donkal a Shogun, o to více jsem se nyní těšil. Se zkušenostmi z Cintry 2002 jsem se necítil jako příliš ostřílený (omlácený) "bitevník". A tak hned na začátku vám prozradím, že jsem naprosto nadšen.
Z Letohradu a přilehlých vesnic nás vyrazilo celkem 9 + 1 nebojující. Osm se nás připojilo do mohutných skřetích hord a slavný to elf Shogun se přidal ke svým zženštilým prostěradlům.
Přijeli jsme radši brzo a také se to vyplatilo. Kontrola zbraní, registrace, stavba stanů proběhla bez problémů a stihli jsme i prohlídku města. Přívalu hráčů po půl deváté jsme přihlíželi už kompletně připraveni na sobotní ráno.
o VELMI chladné noci jsme se probrali do krásného rána a po nezbytných přípravách a organizačních záležitostech jsme mohli vyrazit na hrací pole. Do naší pevnosti - Gundabalu.
Jako výzbroj jsem pro první den zvolil kladivo a kruhový štít se znakem družiny. Bohužel kladivo pro svojí velikost (70 cm) nebylo příliš výhodné do řadové bitvy.
Nejprve jsem zůstal v pevnosti na obranu, ale po příchodu prvních raněných jsme s Donkalem vyrazily konečně pozabíjet nějaký ty špičatý uši. Začali se plnit první questy a dobíjet první města. Elfové se prý odvážili i ke Gundabalu, ale pak zbaběle prchli před našimi spojenci - vrrky. Naše armády samozřejmě nezahálely - já sám jsem se několikrát zúčastnil dobývaní hradeb všech pevností bílé strany. Musím uznat, že se snažili a byli jsme několikrát odraženi, ale po poledni začali padat první pevnosti. První bylo město lidí - Esgaroth. Naše rudé a černé hordy se převalili přes brány a nenechali nikoho naživu. Zbytek lidské armády se potuloval kdesi po bojišti a my s radostí plenili jejich ubohé město.
Po dvou odražených útocích na Throqushar a kyvadlových přesunech k Esgarothu, Angren Baradu a zpět jsme opět sjednotili armády a vyrazili na nejcennější cíl - Eryncaras. Mohutná skupina podpořená zlobry vyrazila od vrrčí pevnosti. Země se otřásala pod pochodem temných vojáků do kopce k elfí pevnosti. Stanuli jsme před jejími hradbami a mohutným úderem je smetli. Ubozí obránci zemřeli a celé bohatství i s vlajkou se dostalo do našich rukou. Z obav protiútoku na naše pevnosti jsme se stáhli zpět - bílí se však nezmohli na úder a my v klidu oslavili další slavné vítězství.
Poté se armády rozdělili a začali opět drobné questové i nequestové potyčky. Dalším skřetím úkolem se stalo zabití Medděda. Všem samozřejmě bylo jasné, že je nezranitelný obyčejnou zbraní a tak přišla na pomoc obchodnice s medvědím sádlem. Prodat ho ale jen tak nechtěla a tak nám zadala další, její osobní quest - zabít Thorina Pavézu a přinést jeho vousy. Při zmatcích v organizaci armád jsme se s Fulgorem a Sanguinarem oddělili a vydali se na průzkum. Když jsme dorazili k Osamělé hoře, čekalo nás nemilé překvapení - bílá armáda. Navíc nám bylo sděleno, že za DVĚ minuty bude Thorin Pavéza nesmrtelný a šance na jeho zabití zmizí. S touto urgentní zprávou jsem se rozběhl k Throqusharu, odkud naštěstí spojené černé armády pochodovali k Hoře. Po mé zprávě král okamžitě rozhodl a rozpoutala se nejmohutnější bitva sobotního dne. Bílí proti černým se na sebe vrhli u ústí Šmakovi jeskyně. Na jedné straně byla lidská armáda zatlačena ke stěně jeskyně, na další se Elfové snažili prorazit naše řady a za zády se objevili pavouci. Nastal zmatek a boj probíhal ve všech směrech. Já bohužel zaváhal a tak si pro mě přišla smrt v podobě kusadel zákeřného pavouka…
Při návratu do pevnosti jsem se dozvěděl, že vedení rozhodlo přesunout vše z Gundabalu do Buurzlugu. Po pár minutách odpočinku se najednou rozlehl před pevností křik a z kopce se přihnal vrrk s nečekanou kořistí - trpasličí vlajkou! Vrrci využil boje u Šmakovy hory a dobyli poslední nedotčenou bílou pevnost! V tuto chvíli se v naší moci ocitli všechny vlajky. Na závěr jsem se dozvěděl, že Thorin Pavéza padl a díky jeho vousům i Medděd. S tímto úspěchem se roznesla zpráva, že hra končí a po mírném zmatkování jsme se znaveni vydali do tábora.
Večer probíhali tradiční souboje v aréně a se setměním se rozhořely ohně, u kterých jsme si konečně mohli odpočinout a alespoň psychicky se připravit na vyvrcholení Bitvy pěti armád.
V noci už naštěstí nebyla taková zima a tak jsem se konečně pořádně vyspal.
áno vše proběhlo ohromně rychle a málem jsme se ani nestihli připravit před odchodem na bojiště. Nakonec jsme ale vše stihli a opět stanuli za branami Gundabalu. Na druhý den jsem se vyzbrojil obouruční elfí šavlí (díky Shogune :-)), která se do řadových potyček hodila opravdu více.
Hned po příchodu krále do pevnosti byl oznámen první quest - zabránění obětování elfí princezny ve vesnici Hezkoksichty. Král asi nechtěl nechat nic náhodě a tak k vesnici vyrazilo skoro celé vojsko. Elfové ale ne a ne přijít! Z nudného čekání nás ale probral hlas trubky z našeho města. Sám král nařídil aby byl poplach vyhlášen jen při ohrožení a proto neváhal a zavelel vojsku k návratu. U vesnice zůstala pouze malá skupinka (i se mnou a Donkalem) a zbytek skřetí hordy se rozběhl k vrrčí pevnosti. Naprosto nám vyrazilo dech, když jsme spatřili celou naší armádu prchající zpět ke Gundabalu! V tu chvíli jsme na nic nečekali a vyrazili jsme na pomoc. Za zády rudých řad se objevila snad celá bílá armáda a začala se formovat před našimi branami. Vyrazili jsme z boku a na chvíli bílé zmátli, ale nakonec jsem byl rád, když jsem se dostal bez zranění do pevnosti. V tu chvíli totiž začalo nejmohutnější obléhaní, které jsem zažil.
Bílá armáda obsadila obě brány a ještě jich bylo dost, aby se postavili přicházející vrrčí armádě. Naštěstí se obě brány drželi a dařilo se nám odolávat. Ve chvíli, kdy se u přední brány podařilo přesunout boj ven, vyběhl jsem s Fulgorem a z boku jsme se vrhli na útočníky u zadní brány. Spolu s čerstvě najatými Zlobry jsme odehnali bílé od brány a boj se přesunul ven. V momentě pádu obléhací standarty ale malá skupinka stihla ukořisti trpasličí vlajku z naší pevnosti! Spor, zda standarta padla dříve, později vyřešil souboj zástupců stran a bohužel náš válečník byl poražen. Mezitím se ale skřetí armáda připojila k vrrkům venku a konečně jsme bílé zahnali. Skončila největší bitva o pevnost a tu jsme vyhráli (i když jsme ztratili ukořistěnou trpasličí vlajku). Ovšem po tomto vítězství naneštěstí začaly úspěchy naší armády pomalu mizet.
Spojená černá armáda vyrazila zabít Gluma. Toto tažení záhy přešlo v útok na bílá města. Armáda se rozdělila a znovu jsme se setkali u skalní pevnosti trpaslíků. Sevřená armáda bílých se začala bránit a toto nové obléhání se svou mohutností začalo blížit obléhání Gundabalu. Po chvíli ale malá nepřátelská jednotka porazila standartu a obléhaní bylo zmařeno. Dále jsme však drželi bílé v obklíčení a čekali na novou standartu. Zmatené vyčkávání však zrušil zásah organizátorů či čeho. Informace, že naše řady budou rozprášeny do pěti minut drakem Šmakem nás pomalu obrátila na ústup. Když ze zadních řad přišla zpráva, že všechny naše pevnosti byly dobyty, úplně to rozhodilo morálku vojska. Vydali jsme se rychle zpět a naštěstí jsme dorazili včas ke Throqusharu, kde elfí král s menší jednotkou tlačil na obránce. Když nás spatřil, tak zbaběle prchl hyperprostorem a nechal nám svoji armádu napospas. Okamžitě jsme útočníky odrazili a odehnali. Na nic jsme dál nečekali a rozběhli se k naší rodné pevnosti Gundabalu, a bychom zjistili její osud. Naštěstí byla opět naše a tak jsme si mohli konečně trochu odpočinout.
Mrtvý a znovu oživlý král přečetl poslední quest hry - Šmakovu zhoubu. Jeho smrt však byla výhodná i pro stranu dobra a tak jsme mohli očekávat nejen boj proti draku, ale i boj s bílou armádou. Zmatky v organizaci způsobili, že jsem se s Donkalem odpojil od armády a vydali jsme se na průzkum ke Šmakově hoře. Po cestě jsme potkali několik vrrků se stejným cílem a připojili se k nim. Naše obavy byli splněny - u Osamělé hory byla sešikována armáda elfů. Naše malá skupinka by asi nic nezmohla, ale z kamarádů vrrků vylezlo, že mají magické zbraně. Sice v menším počtu, ale s větším nadšením jsme se vrhly na nepřítele a musím říct, že jsme je celkem obstojně drželi v šachu. Během bitky se začaly ze všech stran postupně shromažďovat všechna vojska a s příchodem hlavních vojů obou armád mohla začít skoro-závěrečná bitva! Armády všech barev se do sebe pustily hlava nehlava a začal lítý boj dobra se zlem. Vyrovnané síly rozvrátili pavouci, kteří se vrhli na bojiště a zaútočili jako naši spojenci. Bílí začali ustupovat a boj se začal přesouvat k nepřátelským pevnostem. Zdálo se, že vítězství je naše, ale bídní nepřátelé se vzchopili a začali nás tlačit zpět. Nebyl to sice úprk, ale naše řady se formovali stále blíže našemu území. Marně jsme se pokoušeli zvrátit jejich výhodu, nakonec jsme prchli a Šmak padl pod šípy sil dobra.
S koncem questu skončila i tato fáze hry a po úklidu pevnosti jsme se vydali do tábora rozhodnout o výsledku Bitvy pěti armád.
otva jsme dorazili na louku, už bylo zaveleno k nástupu na závěrečnou bitvu. Zkušení králové předem domluvili taktiku a vojsko se podle toho rozdělilo. Já s Donkalem a družina Zorhajn jsme obsadili pravé křídlo. Cizí postavy byli spravedlivě rozděleny a přímo naše křídlo posílili bojechtiví Zlobři. Obě armády byly naplno připravené na boj a dávali to najevo hlučným pokřikem. Byli jsme připraveni na rozkaz vyrazit a do jednoho pobít bílé nepřátele.
Zbraň se mi už nedočkavostí třásla v rukou když zaznělo: "Nechť bitva započne!"
Nejistou chůzi vystřídal zběsilý běh a naše hordy se s řevem valily nepřátele. Předem připravený klín nejlepších bojovníků rozrazil jejich řadu a byly síly bílých rozděleny. Stejně jako na celém bitevním poli, tak i na našem křídle se rozpoutal nemilosrdný boj na život a na smrt.
Nebylo možné utéct. Buď zvítězit nebo zemřít.
Po chvíli začali umírat první nepřátelé a jejich řady začali slábnout. V zápalu boje a polovinou životů jsem se stihl otočit a to co jsem viděl mě naprosto vyrazilo dech. Na druhé straně bojiště byli bílí pobiti a černá armáda už opěvovala své skoro jisté vítězství. Společně jsme se vrhli na zbytek nepřátel a do posledního je povraždili!
Vítězství bylo naše! Z půlky přeživší rudo-černá armáda s neskrývaným nadšením propukla ve vítězný řev.
Stále jsme to nevěděli jistě, ale tušili jsme, že celkové vítězství Bitvy bude naše...
Přišel čas na vyhlášení výledků: na questy vyhráli sice bílí, ale zbytek byl náš! Zvítězili jsme a meč Andúril připadl po právu černé straně.
Ještě dlouho jsme se radovali a ničili si hlasivky ve společné vítězné euforii. Bílí mohli jenom zbědovaně přihlížet na své, radující se, pokořitele.
Ať žije temná strana a smrt všem přisluhovačům dobra!!!