Hle, zde jest zápis z bitvy, na kterou jsme původně jeli s trochou nadsázky, která se však rychle proměnila v, alespoň z mé strany, respekt a úctu k organizátorům, protože jestli něco na této akci fungovalo naprosto špičkově, pak to byla právě sama její organizace.
Trochu jsme se obávali kvality "šermu" účastníků, jest pravdou, že jsme veděli, že to nebude hardcore dřevárenská akce, přesto mě vcelku překvapilo, že mi těch 80% kydličů ani nevadilo, ba naopak, svým způsobem to bylo i přínosem. Celkově to celé stálo na výběru kvalitních lidí a v tom měli Kejklíři opravdu "šťastnou ruku". Takže, konec tlachání a šupky dupky k samotnému zápisu :)
Pátek, 24.5.
raz jsem s Mythasem měl tradičně na pražském Hlavním nádraží o něco dříve, než nám jel vlak a tak jsme si čekání krátili popíjením kuka-koly a žvatláním o všem možném i nemožném. Byli jsme domluveni ještě s Lone Wolfem (CRŘK), že pojede s námi dříve, vlakem v 15:00, neboť oficiální vlak, kterým měli přijet téměř VŠICHNI účastníci BPA vyrážel z Prahy v 17:30 a my se nechtěli moc mačkat v přeplněných kupéčkách.
Do Doks jsme dorazili krátce po půl šesté, na nádraží čekal jeden z organizátorů, který nás dovedl až do základního tábora. Zde už stálo pár přístřešků, včetně červeno-bílého gotického organizačního stanu (zkráceně Č-BGOS), před kterým se, v různých stádiech nicnedělání, povalovali sami organizátoři. Pozdravili jsme se s nimi a jali jsme se stavět stan. Lone Wolf měl ten svůj připraven k obývání asi za tři minuty, kdežto my jsem s tím naším zápolili přes čtvrt hodiny a marně jsme protáčeli mozkové závity, ve snaze přijít na způsob rozmístění tyčí A, C, D a F. Wolfovi došla trpělivost, odstrčil nás od rozdělané práce a sám, během chvilky, stan postavil. Když jsme viděli výsledek, zdálo se nám to celé jednoduché, ještě teď nechápu, co jsme to s tím stanem tropili. Každopádně jsme měli jednu velkou výhodu. Zaregistrovali jsme si zbraně už kolem sedmé, takže oproti těm, co dorazili až v osm, jsme nemuseli stát VELMI dlouhou frontu.
Ještě před registrací se účastníci rozdělili na jednotlivé národy a měli si zvolit krále, kouzelníka a tři vojevůdce. Tehdy se stala nečekaná věc, nejprve chtěli zvolit králem Wolfa, ale ten už měl roli CP - Medděda, takže to připadlo na mě. Statečně jsem se tomu vzpíral, ale argumenty všech těch lidí okolo mě udolali a když to tak zpětně vezmu, zas tak špatné to "kralování" nebylo. Pak jsme vyvolili dva vojevůdce a na třetího nějak zapomněli. Následovala registrace zbraní, přibližně do 11 hodin. Během ní jsem přišel o jednoho velitele, kterého díky tomu, že měl sebou štít - "mandlák" přeřadili k CP - žoldnéřům.
V půl dvanácté byla schůzka králů a jejich velitelů v Č-BGOS, na ní se řešili nejasnosti v pravidlech a trochu se osvětlil program následujícího dne. Pak už jsme šli spát, i když to, kvůli některým okolnostem (že, Wolfe ?!), nebyl zrovna dokonalý spánek.
Sobota, 25.5.
akmile jsem po šesté hodině vykoukl ze stanu, mé srdce zaplesalo. Vypadalo to na ideální den na bitvu, ani moc zima, ani moc vedro, hlavně žádný déšť. Někdy kolem půl osmé byl myslím oficiální budíček, v půl deváté pak nástup všech vojsk, přiřazování nezařazených bojovníků a počítání jednotlivých armád. Já si tu svou seřadil a pěkně spočítal, i se mnou nás bylo 51, což už byla docela síla. Jeden z žoldnéřů nás odvedl do naší věže, Esgarothu, kde jsme pak s Mythasem rozdali válečníkům a válečnicím glejty a životy, vysvětlili některá pravidla a ještě jsem dozvolil dva velitele. Armádu jsem rozdělil na tři skupiny po 14 lidech + velitel, zbytek byla má osobní stráž, která se mě měla neustále držet při bocích. Každá skupina si zvolila jméno a díky tomu se snáze jednotliví bojvníci orientovali v boji.
Po trapné kapitole, kdy jsem nemohl najít obálky s questy, které byly zahrabané až úplně vespod krabice s glejty a životy, jsme vyrazili na první výpravu, v rámci prvního questu, který nedával žádný přímý úkol, jen říkal, abychom vyrazili do boje. Vzal jsem dvě plné skupiny a část třetí a jali jsme se pochodovat cestou směrem do středu bojiště. Co se nestalo, zrovna ve chvíli, kdy jsme byli z obou stran sevřeni zvedajícími se svahy, porostlými stromy, nás zepředu napadli skřeti. To by nebylo tak strašné, nebýt toho, že zakrátko se objevili skřeti a asi i vrrci na obou bocích, takže jsme teď byli uzavřeni v dolíku cesty a dotírala na nás přesila ze tří stran. Docela mě překvapilo, že se moje armáda, tvořena ze 3/4 lidmi mladšími 15 let, držela přes deset minut, než byla nucena ustoupit. Skřeti nás tlačili dál a dál a dobíjeli utíkající. Tehdy nás zachránil Medděd jeho schopností přeměny v, na minutu nesmrtelného a se zvýšeným útokem, medvěda, který skřetí voje rozprášil na všechny směry. Náš první boj tedy nedopadl příliš slavně, ale to se mělo zakrátko změnit.
Quest v jedenáct hodin hovořil o jakémsi beranidle, kterým chtějí zlé síly dobít Horu a náš úkol byl vojáky, nesoucí beranidlo, přepadnout a beranidlo jim uzmout. Vyslal jsem na tento úkol jednu skupinu a prý se jí podařilo, spoluprací s elfím vojskem, beranidlu zabránit vykonat jeho úkol. Každopádně nakonec beranidlo skončilo u elfů. Já se mezitím vydal na obchůzku po bílých pevnostech. Trpaslíci mě přijali přátelsky a dohodli jsme se, že určitě budeme spolupracovat. U elfů už to bylo horší, nejdříve nebyl v pevnosti jejich král a když jsme ho pak následně našel, řekl, že na mne nemá čas a že má svých starostí dost. Řekl jsem si tedy, ať všichni elfové třeba táhnou do horoucích pekel a vyrazil jsem na cestu zpět.
V Esgarothu na mne čekala většina armády. Vojáci dychtili po boji. A toho se jim mělo dostat. Přiběhl posel s tím, že trpaslíci jsou obléhaní velkým vojskem. Neváhal jsem ani okamžik a sebral všechnu sílu, co jsem měl k dispozici. Vyřítili jsme se na skřety s bojovým pokřikem a během půl hodiny neustálých bojů je zatlačili skoro kilometr daleko. Tehdy jsem si všiml jednoho úkazu. Bílí měli jeden vážný problém. Téměř vždy nad skřety měli převahu, jak početní tak morální, pak se něco zlomilo a bum ho, začali utíkat. Dařilo se mi tomu zabraňovat, ale ne vždy jsem byl k dispozici a ne vždy jsem byl z plných plic schopen řvát slova, jako ZPĚT, nebo DO ŘADY apod. Často to dopadlo tak, že i přes mé pokusy a pokusy mých velitelů, vojáci prostě zdrhli, i když neměli vlastně proč. Pak jsem míval vážné problémy, neboť se mi moc utíkat nechtělo. Přišla chvíle mé osobní stráže, která se srdnatě vrhala do předem prohraných bojů, jen aby mi vykoupila trochu času na stáhnutí se mimo nebezpečí.
Během dne se štěstí v boji přelévalo sem a tam, chvíli drtili skřeti nás, chvíli zase my je, ale u bílých se mnohem více projevovala neschopnost dotáhnout věc do zdárného konce. Co se questů týče, tak tam jsme moc úspěšní nebyli. Kromě toho s beranidlem, jsme splnili ještě jeden a to ten, který nás nabádal k získání prstenu od Gluma. Velitel Dante the Blue jej zabil a prsten mu vzal, ale pak mu byl jakýmsi způsobem uzmut elfím králem.
Dalším questem bylo zabití vrrčího vůdce, což se nám nepodařilo a uzmutí, myslím, že skřetí, vlajky, což se nám také nepovedlo. Pamatuji si na jednu zajímavou situaci, kdy většina bílých obléhala vrrčí věž (nedobyli ji, čemuž nějak nerozumím, vzhledem k tomu, že vrrků tam bylo asi dvacet a bílých dobře přes stovku) a já, s Mythasem, Meddědem, trpasličím kouzelníkem a vojevůdcem a ještě asi šesti válečníky zaútočil na skřety, přicházejíci vrrkům na pomoc. Hnali jsme je pěkně daleko, skoro až k jejich věži a tam si černí konečně uvědomili, že mají přesilu čtyři na jednoho. Byl čas na ústup. Medděd se proměnil v medvěda a rozehnal kruh skřetů, který se okolo mě stahoval. Já, ustupoval a Mythas padl ve snaze bránit skřetům v postupu. Zbyl mi ještě jeden osobní strážce, Tadeass Tři Kavky, který viděl, že skřeti nás stále pronásledují. Ačkoliv věděl, že zemře, obrátil se zpět a vrhl se na ně. Díky těmto všem činům a ochraně draka Šmaka (trochu ironické, že?), jsem se dostal do bezpečí pevnosti, sice polomrtvý, ale s neutuchající chutí na boj.
Do páté hodiny zuřili různé menší boje, skřetí pevnosti byly soustavně obléhány, ale to vše probíhalo bez mé účasti, neboť jsem byl velmi unaven a tak jsem setrvával v Esgarothu, spolu s několika málo strážemi. V tom se přiřítilo několik vrrků, vyhlásili obléhání a vtrhli do pevnosti. Během okamžiku se strhl boj ve městě. Podařilo se jim uzmout naši vlajku, ale nám se zase podařilo srazit obléhací zástavu k zemi, čímž jsme obléhání zrušili. Ještě chvíli probíhal boj, který ukončily vracející se Esgarothské jednotky. K dobytí města tedy nedošlo, ale vlajka byla ztracena. To byla jediná skvrna na jinak čistém štítě esgarothském.
Poslední bojovou akcí dne byla naše pomoc obléhaným elfům. Sebral jsem veškeré bojeschopné válečníky a spěchali jsme na místo boje. Už zdálky jsme slyšeli zvuky boje a jeden skřet nás spatřil přicházet. Předpokládám, že své spolubojovníky varoval, ale ti si stejně naší přítomnosti všimli až tehdy, kdy jsme rozbili jejich prstenec okolo elfího města. Zatlačili jsme skřety na místo, kde byli z jednoho boku kryti svahem a z druhého hustým porostem mladých stromků. Vypadalo to na patovou situaci, v tom mě ale napadlo, využít ten hustý porost pro utajený obchvat, sebral jsem tedy deset lidí a prošli jsme obloukem kolem nepřátelské armády. Ačkoliv si nás museli všimnout a někteří se nám i postavili, byli jsme pro ně v jejich zádech nesmírným překvapením. Zprvu nás bylo jen pár, tak nás ještě nebrali nijak vážně, ale z porostu vycházeli další a další moji válečníci, až nás bylo dost na to, abychom použili veleznámou taktiku kladiva a kovadliny. Ještě bych měl připomenout, že v té době jsem byl již požehnaný, tudíž jsem dával svou zbraní dvojnásobné zranění, což bylo pro skřety dalším, velmi nepříjemné překvapení. Hnali jsme skřety až k vrrčí pevnosti, kde se opět objevil fenomén neschopnosti bílých dokončit práci. Černí mé vojáky obrátili na útěk a já s Meddědem a osobní stráži zůstal pozadu a bil se s přesilou. Pomalu jsme ustupovali do nově zformované řady bílých, když siréna ohlásila konec bojů...
Odebrali jsme se do Esgarothu, popadli své věci a vesele odpochodovali do tábora.
Od sedmi měla být aréna jednotlivců a skupin, ale já, Mythas, Lone Wolf, Šmak a Vlčák jsme raději vyrazili hledat nějaké to občerstvovací zařízení. Nejprve jsme narazili na ubytovnu, kde nám jedna příjemná, ale trochu zmatená slečna poradila cestu do nejbližší hospůdky. Tu jsme opravdu nalezli, ale bohužel v ní nevařili. Tak jsme si dali něco k pití a vydali se naslepo do města a kupodivu jsme našli docela dobrou hospodu, kde jsme pojedli lahodné krmě a napili se perlivého moku. Znaven celým dnem i večerem, dovlekl jsem se ke stanu, vlezl do spacáku a v mžiku usnul. Tentokrát mne nerušili žádné "okolnosti", takže jsem spal, jako když mne do vody hodí.
Neděle, 26.5.
Nedělní ráno se dá charakterizovat jedinou, dnes již klasickou větou:
"Tento způsob léta, zdá se mi být poněkud nešťastným."
ž od poloviny noci pršelo a počasí se neumoudřilo ani dopoledne. Všechno bylo mokré, oblečení, zbraně atd. Nejhorší je, že spoustě lidí zmokly glejty a životy na nich připjaté a rozmočily se do jednoho kusu čehosi, co snad dříve bylo papírem.
Bojové akce nedělního dopoledne nebyly nic moc, kouzelníci obou národů už byli tak mocní, že pro ně nebylo problémem odvrátit dvě spojené armády kouzlem na útěk. Celé se to dá vlastně charakterizovat pomocí schéma pochod do bitvy - boj s nepřítelem - kouzelník kouzlí kouzlo PANIKA - nucený útěk do města. A tak tomu bylo několikrát, až to většinu přestalo bavit, prostě nuda.
Dopoledne jsme měli dva questy. První byl najít Medděda a přesvědčit ho, aby v závěrečné bitvě bojoval za nás. Hodinu jsme ho hledal, ale marně. Druhý quest byl dojít k jedné vesnici a vyhnat tam odsud okupační vojsko. Sebral jsem všech 50 vojáků a pochodovali jsme na pomoc vesničanům. Cestou jsme narazili na Medděda a přesvědčili ho, aby bojoval za nás, takže quest číslo jedna byl splněn. Ve vesnici nikdo nebyl, tak jsme jí obsadili, byli jsme v ní natěsnaní jako sardinky, vchod chránili dvě řady vojáků se štíty a za nimi stáli lukostřelci a vojáci s obouručkami. Po chvíli přišli dva žoldnéři a asi tři skřeti a jali se nás dobývat. No, neměli moc šancí.
Pak přišel neviditelný kouzelník, řekl nám, že ho musíme pustit do vesnice, doteď mi nikdo nevysvětlil PROČ a zakouzlil kouzlo ARMAGEDDON, čímž všem v dosahu ubral 4 životy a museli jsme utéct do města. Upřímně, řešil jsem to s hlavním organizátorem a shodli jsme se na tom, že je to trochu drsné, že jeden kouzelník zvládne celé jedno vojsko. Quest nám byl ale uznán.
Vím, že si toho kouzelníka pak podali Meddědovci, kteří se jako CP nemuseli nikam vracet a 4 životy pro ně nebyl žadný problém. HEHE.
Pak už probíhala jedna velká vleklá bitva, kouzelníci už neměli co čarovat a já, opět požehnán, pobíhal a zabíjel, po bocích s Mythasem, Meddědem a Tadeassem Tři Kavky. Za to dopoledne jsem sebral tolik životů a glejtů, že jsem se stal trnem v oku každému z černé strany. Když jsme byli v nejlepším, siréna ohlásila konec bitvy.
Následovalo uklízení měst, vesnic a lesa. Pak jsme se vrátili do tábora a chystali se na závěrečnou bitvu. Tam už si každý počítal životy jen v hlavě a nahlas akorát vykřikoval, kolik jich ještě má. Bílá i černá strana se sešikovaly k finální bitvě, poslední konfrontaci v mohutném konfliktu dobra a zla. V tom se na nás vyřítil Šmak.
Nejdříve se na něj všichni zmateně dívali a pak se na něj vrhli, jako roj vos. Šmak padl. Já se na to jen díval a připravoval s ostatními králi údernou skupinu, která to vezme obchvatem po pravém boku. Jelikož byla složená ze samých vládců, velitelů a vojáků s vysokými hodnostmi, měl náš útok strašlivý dopad.
Rozdrtili jsme vojsko černých během čtyř pěti minut. Vzpomínám si, jak mě střelil nějaký skřet, já zařval ZÁSAH, JEŠTĚ OSMNÁCT (životů, samozřejmě) a on se otočil a zmizel raději v davu. Pak jsem narazil na jednoho příjemného skřetího bojovníka a dal si s ním mimo bitvu férovku. Po chvíli jsem se se 14 životy vrátil do boje, jen abych zjistil, že jsme vyhráli.
VÍTĚZSTVÍ !!!!!!!!! AŤ ŽIJÍ VOJÁCI ESGAROTHU !!!!!!!!!!!
Vládcové si ještě zařvali, zapózovali s pravým mečem, symbolem vítězství a pozdravili se s vojskem.
Pak už jsme jen balili, doťapkali na nádraží, dali si polévku (stále pršelo a pršelo) a vlezli do vlaku, kde následovala zábava, spočívající v čtení nahlas pasáží z časopisu BRAVO :))
A to je konec...
Za IMAR sepsal Rothas, pán Bílé věže